Emil Woinovich
Emil svobodný pán Woinovich von Belobreska | |
---|---|
Ředitel C. k. válečného archivu | |
Ve funkci: 1901 – 1915 | |
Předchůdce | Leander von Wetzer |
Nástupce | Maximilian von Hoen |
Velitel 17. pěší brigády v Praze | |
Ve funkci: 1898 – 1901 | |
Předchůdce | Hugo Molnár von Kereszt |
Nástupce | Ferdinand Pfeiffer |
Vojenská služba | |
Služba | Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko |
Hodnost | generál pěchoty (1908), polní podmaršál (1903), generálmajor (1898) |
Narození | 23. dubna 1851 Petrinja |
Úmrtí | 13. února 1927 (ve věku 75 let) Vídeň |
Titul | svobodný pán (1916) |
Děti | Peter Woinovich |
Profese | vojenský historik, archivář a historik |
Ocenění | Řád Františka Josefa |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Emil svobodný pán Woinovich von Belobreska (chorvatsky Emil barun Vojnović iz Belobreski) (23. dubna 1851 Petrinja – 13. února 1927 Vídeň) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1870, jako štábní důstojník působil u různých jednotek, uplatnil se také jako vojenský pedagog, spisovatel a ředitel zpravodajských služeb na ministerstvu války. V letech 1901–1915 zastával funkci ředitele C.k. válečného archivu. V armádě dosáhl v roce 1908 hodnosti generála pěchoty a v roce 1916 byl povýšen do stavu svobodných pánů.
Životopis
Pocházel z chorvatské rodiny, dětství strávil v Eisenstadtu a v letech 1866–1870 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.[1] Do armády vstoupil jako poručík k 25. pěšímu pluku v Lučenci, v letech 1873–1875 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Poté vystřídal službu v Košicích a Zadaru a v roce 1880 se zúčastnil potlačení povstání v Dalmácii. Mezitím byl povýšen na kapitána (1879) a od roku 1880 působil jako štábní důstojník u 15. armádního sboru v Sarajevu. Podílel se mimo jiné na kartografickém zpracování Bosny a Hercegoviny a v letech 1884–1887 působil na 5. oddělení ministerstva války. V roce 1887 byl povýšen na majora a stal se šéfem štábu 18. pěší divize v Mostaru.[2] V letech 1888–1892 působil jako pedagog na Válečné škole ve Vídni, kde vyučoval strategii a vojenské dějiny[3] a v roce 1890 byl povýšen na podplukovníka.[4]
V roce 1892 dosáhl hodnosti plukovníka[5] a v letech 1892–1896 byl ředitelem zpravodajských služeb na ministerstvu války.[6] V roce 1896 byl povolán jako zástupce velitele 26. pěšího pluku do Ostřihomi a od ledna 1897 byl jeho velitelem.[7] K datu 1. listopadu 1898 byl povýšen na generálmajora[8] a v letech 1898–1901 byl velitelem 17. pěší brigády v Praze.[9] Od roku 1901 byl dlouholetým ředitelem C. k. válečného archivu (K.u.k. Kriegsarchiv).[10][11] V roce 1903 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[12] a k datu 26. listopadu 1908 získal hodnost titulárního generála pěchoty.[13][14][15] Ke dni 31. prosince 1915 byl odeslán na dovolenou a převeden do stavu záloh, formálně byl v armádě penzionován až po zániku monarchie k datu 1. ledna 1919.[16] Jako dlouholetý ředitel válečného archivu byl autorem řady odborných prací.
Zemřel ve Vídni 13. února 1927 a je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni.
V roce 1895 se ve Vídni oženil s baronkou Luisou von Uriel (1873–1962), dcerou MUDr. Josefa Uriela (1840–1919), vrchního štábního lékaře.[17] Z jejich manželství se narodily tři děti, syn Peter a dcery Luisa a Marie.[18]
Tituly a ocenění
V roce 1905 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Belobreska platného pro Uherské království. V roce 1910 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[19] V roce 1916 byl povýšen do rakouského stavu svobodných pánů.[20] Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí,[21] byl také členem-korespondentem Císařské akademie věd. Je po něm pojmenována ulice Woinovichgasse ve vídeňské čtvrti Hietzing.
Rakousko-Uhersko
- Válečná medaile (1882)
- Vojenský záslužný kříž III. třídy (1892)
- Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1895)
- Řád železné koruny III. třídy (1896)
- Jubilejní pamětní medaile (1898)
- rytířský kříž Leopoldova řádu (1906)
- Vyznamenání za umění a vědu (1907)
- velkokříž Řádu Františka Josefa (1908)
- Vojenský jubilejní kříž (1908)
- Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1910)
Zahraničí
- Řád červené orlice II. třídy (1894, Německo)
- Řád pruské koruny I. třídy (1906, Německo)
- Záslužný řád bavorské koruny I. třídy (1906, Bavorsko)
- velkokříž Řádu rumunské koruny (1913, Rumunsko)
- velkokříž Řádu Albrechtova (1913, Sasko)
Odkazy
Reference
- ↑ SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage; Vídeň, 1894; s. 53 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1888; Vídeň, 1887; s. 157 dostupné online
- ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1889; Vídeň, 1888; s. 160, 824 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1891; Vídeň, 1891; s. 123, 177 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 236 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1893; Vídeň, 1893; dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1898; Vídeň, 1897; s. 162, 418 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1899; Vídeň, 1899; s. 264 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1900; Vídeň, 1899; s. 125 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1902; Vídeň, 1901; s. 156, 199 dostupné online
- ↑ 'Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 72, 182 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1904; Vídeň, 1903; s. 106, 155 dostupné online
- ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Generale und Obersten 1914; Vídeň, 1914; s. 3 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1910; Vídeň, 1909; s. 119, 166, 219 dostupné online
- ↑ Služební postup Emila Woinoviche in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 205 dostupné online
- ↑ VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2017; Praha, 2012; s, 431 ISBN 978-80-904241-8-0
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1929; Gotha, 1929; s. 781–782 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 242 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1917; Gotha, 1917; s. 1000–1001 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Emila Woinoviche in: Generale und Obersten 1915; Vídeň, 1915; s. 3 dostupné online
Literatura
- BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 322–325 (heslo Emil Woinovich) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
Externí odkazy
- Emil Vojnović in: Hrvatska enciklopedija